Naučná stezka Kobzáňův chodník

První zastavení

Naučná stezka Kobzáňův chodník vznikla v roce 2009.
Liptál v boji proti okupantům

Během druhé světové války patřil Liptál k důležitým centrům protifašistického odboje. Naštěstí se obci vyhnuly velké trestné výpravy, které vypálily nedaleký Prlov, Juříčkův mlýn či Vařákovy paseky, ale partyzáni byli se zdejšími obyvateli v trvalém kontaktu. Od roku 1942 v Liptálu působila odbojová skupina mládeže Comandos pod vedením Stanislava Miky. Od šíření protiněmeckých letáků a ukrývání osob stíhaných nacistickými úřady přešla ke shromažďování zbraní a ukrývání uprchlíků – sovětských válečných zajatců. Nakonec se zapojila do 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky.
Skutečná partyzánská činnost se v okolí Liptálu začala rozvíjet v létě 1944, zejména v oblasti Chlévisek. O rozsahu zapojení místních obyvatel do odboje svědčí údaj z domovních prohlídek po atentátu na říšského protektora R. Heydricha, kdy bylo v Liptálu zjištěno 64 nepřihlášených osob (!). Ne nadarmo jsou v obci hned tři pomníky upomínající na zabité partyzány Jaroslava Daňu a Miroslava Cedidlu, majora RA Bronislava Bašinského a také pamětní deska partyzánského odboje na bývalé hájence.
Na okolních pasekách a v lesích se odehrává literární „kronika“ protifašistického odboje Na srnčích nohách, kterou napsal Oldřich Šuleř. S partyzány aktivně spolupracoval také liptálský výtvarník Jan Kobzáň, kterému je tato naučná stezka věnována (více o něm na tabuli č. 3). V té době přechodně bydlel v otcově domě v blízké Jasenné a získával pro odbojáře šaty, jídlo i další potřebné věci. Strávil hodně času i na štábech, kde kreslil portréty partyzánů a skici z jejich každodenního života. Po válce se partyzánské tematice dále věnoval a svým výtvarným dílem přispěl k apoteóze partyzánského odboje, kterou dnes již vnímáme spíše sporně.

Foto:
- Partyzánské pomníky (V části obce Kopřivné se nachází pomník partyzána Jaroslava Dani (z r. 1973), pomník mjr. RA Bronislava Bašinského, v dolní části obce pomník partyzána Miroslava Cedidly (oba z r. 1980) a na bývalé hájence pamětní deska partyzánského odboje (z r. 1977.)
- Partyzáni od Kobzáně – schůzka s partyzány (s. 93), partyzáni kresby (Nejraději kreslil zbojníky, jejichž pokračovatele viděl v partyzánech a jejich činnosti se sám účastnil.)

Druhé zastavení

Péče o les

Člověk využívá les od samého počátku dějin lidstva. Nejdříve přirozeným způsobem, ale jak se zvyšovaly nároky a technické schopnosti lidí, byly zásahy do porostů čím dál výraznější. V období průmyslových revolucí v 18. a 19. století byly u nás zničeny skoro všechny přírodní lesy. A právě místní nedostatek dřeva vedl z nutnosti k počátkům lidské péče o obnovu lesa – tak vzniklo lesnictví.
Prvním dochovaným dokumentem určujícím pravidla péče o les byl ve střední Evropě zákoník Karla IV. sepsaný kolem roku 1350. Nebyl vydán, ale stal se aspoň vzorem pro lesní řády, které později sestavovali vlastníci lesů (např. města). Až do poloviny 18. století pečovali o své lesy bez jakéhokoliv omezení vlastníci, teprve r. 1754 byly vydány první systematické lesní řády platící na celém území Čech a Moravy. Počátky moderního lesnictví se pak spojují s rakousko-uherským zákonem č. 250/1852, který vedl k vytvoření lesního hospodářství jako samostatného odvětví (u nás tento zákon platil až do roku 1960).
Cílem lesnictví je péče o les a hospodaření v něm. Samozřejmé je využívání lesa jako zdroje dřeva, ale v poslední době se i přes tlak na maximální těžbu daří prosazovat zároveň i pojetí lesa jako součásti krajiny, která – pokud ji udržujeme v dobrém stavu – zajišťuje vyrovnanost vodního koloběhu, chrání před erozí i povodněmi, je útočištěm volně žijících druhů živočichů a rostlin, reguluje množství oxidu uhličitého v atmosféře a v neposlední řadě je místem k rekreaci.

Lesy České republiky, s. p.
Lesy ČR, s. p., jsou největším správcem lesů v ČR. Jejich cílem je trvale udržitelné hospodaření v lesích založené na využívání tvořivých sil přírody, které zajistí nepřetržité a vyvážené plnění produkčních funkcí svěřených lesů. Moderní přístup k lesnímu hospodaření znamená také rozvoj veřejných funkcí lesa, který definuje Program 2000. Tato strategie mimo jiné podporuje budování turistických odpočinkových míst v lesích, naučných stezek a informačních tabulí, údržbu turisticky exponovaných chodníků a cest, obnovu a údržbu studánek a pramenů, regionálně a historicky významných objektů a staveb, pomníčků a pamětních desek, péči o památné stromy a aleje, ochranu a podporu ohrožených druhů organismů a řadu dalších aktivit.

Citát:
České lesnické a myslivecké názvosloví patří k nejstarším v Evropě. Ve středověkých literárních pramenech vyhledal historik lesnictví J. E. Chadt např. tato slova: luh = lesní palouk (první výskyt r. 884), gora, hora = les (993), dúbrava = doubrava (1028), lesni - též lovec (1030), kluk, klk = pozemek nezkopaný (1088), hajný (1183), hajník (1197), paseka (1197); žár, žďár = paseka získaná vypálením lesa (1206).

Foto:
Revíry v okolí Liptálu, studánky, opatření Programu 2000, péče o les, zdravý les…
http://cs.wikipedia.org

Třetí zastavení

Kobzáňův Liptál

Málokdo se dokázal tak výrazně zapsat do historie svého rodiště jako malíř a spisovatel Jan Kobzáň (9. 7. 1901 Liptál – 10. 10. 1959 Velké Karlovice – Soláň). Byl to originální kreslíř a grafik, v dobrém slova smyslu posedlý lidovými tradicemi a folklorem. Vytvořil jednu z vůbec nejkrásnějších valašských knih „O zbojníkoch a o pokladoch“, sbírku zbojnických pověstí ve vsackém nářečí, kterou bohatě vyzdobil svými výraznými kresbami a dřevoryty. Unikátní kronikou lidového života na Valašsku je jeho další kniha „U počátku vod“, svébytná mozaika vyprávění, pověstí, mýtů a vzpomínek, i přes nářeční formu překvapivě čtivá a dodnes zajímavá. Její rukopis nadchnul i Vladislava Vančuru, který ho označil za dílo prvního řádu, jež „nemá v našem krásném písemnictví obdoby“.
V Kobzáňově výtvarné tvorbě převládaly nezaměnitelné kresby a dřevoryty – ilustroval knihy (např. Pekárkovy Starozlínské pověsti), rád maloval zbojníky, nejvíc se ale cení jeho dokumentární zobrazení mizejících tradic Valašska, především krojové, etnografické a typologické studie. Málokdo ví, že tento výtvarník je také autorem světoznámého loga firmy Baťa.
Zásluhou Jana Kobzáně byly založeny nejdůležitější tradice Liptálu. Stál u zrodu výrobního Valašského krúžku Lipta (1930), nejstaršího národopisného souboru na Valašsku. Podílel se i na založení výrobního družstva LIPTA Liptál (1946), které pomáhalo uchovat tradice lidové umělecké výroby. A díky jeho inspiraci vznikl i tradiční Mezinárodní folklorní festival Liptálské slavnosti, který už více než čtyřicet let patří mezi nejoblíbenější festivaly u nás.

Foto:
Jan Kobzáň,
Dřevěnice Soláň, rodná chalupa (knížka)
Obálka Zbojníků, (je i v knize s. 78) nebo Starozlínských pověstí (81)
Zbojníci nesou v kotli zlaťáky (s. 89)
Folkloristická studie (pentlení nevěsty z Liptála, s. 72)
Hráč na kobzu – s. 71
Liptálské slavnosti

Citát - Jan Kobzáň – Zbojníci:
„V tych liptálských horách, jak sa praví Na Sklepiskoch, tam za starých časů takéj bývali préj zbojníci. A velikých pokladů tam nazhúžvjali a měli jích v tých svojích sklepoch tájných. Pod zemňú…“

Ej, léščí, léščí, zelené léščí,
putovali zbojníci, pámbu jim daj ščestí.
Povívaj, pofukuj, větříčku voňavý,
poráňaj, pozrážaj rosičku před nimi!

Čtvrté zastavení

Liptál a jeho slavnosti

První písemná zpráva o Liptálu pochází z roku 1361, kdy tehdejší osada patřila cisterciáckému klášteru ve Vizovicích. Německé jméno obce Liptál bývalo Liebenthal, což v překladu znamená milé údolí (nebo také údolí lásky). Se jménem může souviset i symbol nejstarší pečeti – srdce šikmo prostřelené šípem. Tento symbol je použit i ve znaku a praporu obce. Od roku 1661 tvořil Liptál samostatné panství, po r. 1846 získal právo konat výroční trhy a byl označován jako městys.

V centru Liptálu stojí barokní zámek z přelomu 17. a 18. století. Po osamostatnění liptálského panství byl z bývalého fojtství, patřila k němu i tzv. Anglická zahrada, která byla kdysi propojena lipovou alejí se zámeckou oborou, v níž se chovali daňci a bažanti.

V obci jsou dva kostely, evangelický z roku 1907 a římskokatolický z r. 1796, zasvěcený sv. Archandělu Michaelovi. Před ním stojí socha sv. Jana Nepomuckého (1717), na jižní straně kostela je hrobka někdejších majitelů panství, hrabat ze Stommu.

V současnosti se do Liptálu jezdí především za kulturou. Můžete zde navštívit tradiční řezbářské dny, květinové i jiné výstavy, starodávné jarmarky i velké folklorní události. A právě především bohatý společenský život ocenila porota, která v roce 2006 ocenila Liptál titulem Vesnice roku České republiky.

Velkou prestiž si získal mezinárodní folklorní festival Liptálské slavnosti. Byl inspirován malířem a folkloristou Janem Kobzáněm – při odhalení jeho pomníku v parku před zámkem v r. 1970 připravili jeho následovníci ze souboru Lipta kulturní program a folklorní přehlídka se od té doby opakuje každý rok. Za více než 40 let se Liptálských slavností zúčastnilo více než 410 skupin a souborů (z toho 133 zahraničních). Tradice, zvyky, písně a tance z celé republiky, Evropy i světa zhlédlo v Liptále už téměř 150 000 diváků. Od roku 1987 se pak začaly pořádat také Dětské folklorní dny.

Foto:
1) Lipta (Malá Lipta, Malůšata)
2) Zahraniční účastníci festivalu
3) Skica Kobzáň (studie tance)
4) Ladislav Michálek
5) Povstání Valachů (Kobzáň s. 94)
Vesnice o sobě dala vědět během třicetileté války, kdy byla jedním z center tzv. valašských povstání a její obyvatelé bojovali po boku švédských vojsk proti císaři. Za trest pak byla vypálena.
6) Strom života před obecním úřadem je památkou na bývalou alej, která byla pokácena při stavbě silnice na Všeminu. Vyřezal ho z kmene jedné z lip umělecký řezbář Zdeněk Matyáš během tří let.
7) Evangelický kostel v horní části obce patří k největším na Moravě.
8) Katolický kostel
9) Památník Jana Kobzáně od liptálského rodáka, ak. sochaře Karla Řezníka.
10) Socha zbojníka z roku 1949 před budovou obecního úřadu od Karla Řezníka.

Páté zastavení

Památky a příroda Liptálu

Příroda v okolí Liptálu láká k vycházkám po řadě značených cest. U jedné z nich leží nejcennější území na liptálském katastru, Přírodní památka Pivovařiska. Podmočená louka a výslunných svah svědčí orchidejím (prstnatec májový, vstavač bledý, okrotice dlouholistá,…), ale také vzácným mokřadním rostlinám (např. bařička bahenní, tolije bahenní) a mechům. Další zajímavostí jsou pramenné vápence, zvané také pěnovce. Pěnovcová kupa vysrážená na pramenném vývěru ve strži u hájenky Obora je největší v celém okrese Vsetín. A třetí přírodní zvláštností Liptálu jsou staré štoly, které zde zůstaly po těžbě jemnozrnného pískovce používaného k výrobě brousků. Dnes je využívají jako své zimoviště netopýři, zejména vrápenec malý.

Foto:
1) Pivovařiska
2) Vrápenec
3) Nejvyšším bodem je kopec Vartovna /651 m/, na němž kdysi portáši hlídali celý kraj před nájezdy kuruců z Uher.


Život lesa

Odvěkým rytmem žije království lesního ducha. Ve všech ročních obdobích potěší vnímavého pozorovatele: na jaře chorály ptačích zpěvů, v létě bohatstvím hub a lesních plodů, na podzim barevností listí a v zimě lesním tichem přerušovaným jen táhlým voláním datla černého. Jen podle stop ve sněhu poznáme, kde přeběhl tajemný lesní obyvatel. I když v hřebenových partiích Vizovických vrchů rostou převážně stejnověké smrkové monokultury, lze i zde najít druhově pestřejší smíšené porosty. Jsou to pozůstatky původních jedlobučin , které byly v minulosti z velké části vykáceny. Roztroušeně zde rostou také další druhy stromů, např. lípa srdčitá, habr obecný, modřín opadavý, třešeň ptačí, z keřů líska obecná a bez hroznatý.
Kromě běžných lesních živočichů se do těchto lesů vzácně zatoulávají velké šelmy rys ostrovid a medvěd hnědý (zejména z nedalekých Javorníků a slovenských hor). Zahlédnout je se vám ale hned tak nepoštěstí. Jejich přítomnost nejspíše prozradí pobytové znaky – stopy v blátě nebo na sněhu, trus případně škrábance na stromech. Nočnímu lesu vládne naše největší a poměrně vzácná sova – výr velký. Jeho výrazný hlas se ozývá za soumraku zejména v jarním období. Žijí zde i naše běžnější druhy sov – kalous ušatý a puštík obecný. Z dalších druhů ptáků jsou nejpočetnější pěvci. Častěji je uslyšíte než uvidíte. Jsou to zejména sýkory, běžná je např. sýkora uhelníček a parukářka. Hnízdí zde i náš nejmenší pták králíček obecný, vážící jen 5 gramů. Už za slunečných zimních dnů nás svým flétnovým zpěvem okouzlí drozd brávník. Nad lesem v tuto dobu přeletují hejna křivek obecných, pěvců, kteří se živí semeny smrkových šišek a hnízdí i v zimním období. Zaslechnout můžete i krkavce velkého, největšího z krkavcovitých ptáků. Poměrně běžná je sojka obecná, zatímco její příbuzný ořešník kropenatý je vzácnější.

Foto:
ořešník kropenatý, puštík obecný, kalous ušatý, výr velký, čolek horský, kuňka žlutobřichá, skokan hnědý – štíhlý.


Přírodní park Vizovické vrchy

Obec Pozděchov se nachází na úpatí malebných Vizovických vrchů, rozprostírajících se v okrese Vsetín a Zlín. Ve zlínské části v roce 1993 vyhlásil okresní úřad ve Zlíně Přírodní park Vizovické vrchy. Na ploše 133 km2 je chráněn zejména charakteristický ráz valašské krajiny.
Území katastru Pozděchova je z větší části zalesněno (60 %), přičemž převážnou část lesů tvoří hospodářské smrkové monokultury, menší část pak selské lesíky s břízami, topoly, osikami, habry a dalšími dřevinami. Pro Vizovické vrchy je charakteristická převážně souvisle zalesněná krajina, v nižších polohách a v blízkosti obcí je typické střídání květnatých luk, pastvin, ovocných sadů, polí, rozptýlené nelesní zeleně včetně solitérních (osamoceně rostoucích) stromů a pasekářského osídlení krajiny. Nejhodnotnější části přírody jsou chráněny v maloplošných zvláště chráněných územích – v okrese Zlín se jedná o 3 přírodní památky a v okrese Vsetín je jich 8. Přímo v obci se nachází jedno chráněné území, a to PP Pozděchov. Na ploše 0,28 ha chrání již od roku 1948 významná luční společenstva s bohatým výskytem šafránu bělokvětého v hodní části údolí Pozděchovky.
Nejvyšším bodem katastru obce je kopec Svéradov (736 m n. m.). Nejen nejvyšším, ale zároveň historicky nejzajímavějším kopcem Vizovických vrchů a zřejmě i celého jižního Valašska je však Kláštov (753 m n m.). V okolí vrcholového skaliska zvaného Čertův kámen bylo pravěké a raně středověké hradisko. Výzkumy z roku 2005 ukázaly, že hradisko na Klášťově bylo poprvé zbudováno na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné zhruba v rozmezí let 900–750 př. n. l. a zřejmě největšího významu dosáhlo v období Velkomoravské říše v 9. století. Kláštov pravděpodobně představoval v období Velké Moravy hlavní centrální hradisko v širší oblasti celého jižního Valašska.

Foto:
Typické krajiny, PP Pozděchov, šafrán, asi i Klášťov s Čertovým kamenem


Osídlení Valašska v neolitu

O pravěké minulosti Valašska dodnes mnoho nevíme. Důsledné archeologické průzkumy na území okresu Vsetín nebyly prováděny, protože téměř všechny pravěké nálezy byly spíše náhodné a nenaznačovaly možnost existence většího naleziště. Většina těchto nálezů je starších než sto let, ale i tak naznačují, že pravěké dějiny valašského regionu mohou být obsáhlejší, než vědci očekávali.
V období paleolitu (starší doby kamenné) se lidské osídlení našeho území koncentrovalo hlavně na jižní a střední Moravu. Nejbližší naleziště z té doby jsou např. jeskyně Kůlna v Moravském Krasu a Šipka u Štramberka nebo v okolí Kelče (lovci mamutů). Společnost lovců a sběračů se během mladší doby kamenné (neolitu) postupně měnila na zemědělskou civilizaci. Z té doby už máme první nálezy na území našeho regionu. Jde především o broušené kamenné nástroje, které znamenaly posun ve způsobu života pravěkých lidí – začali se usazovat, obdělávat půdu a mohli se více zaměřit na zdokonalování nástrojů i zbraní.
Nedaleko tohoto zastavení byl nalezen kamenný sekeromlat, který je jedním z velmi cenných dokladů nejstaršího osídlení podhorských oblastí Valašska. Je to jeden z prvních převratných lidských vynálezů – na svou dobu důmyslně vyrobená zbraň, která znamenala symbol bojovníka a také symbolizovala tehdy rozhodující roli muže při získávání obživy.
Pozvolna se objevují také první doklady duchovního života lidské společnosti – pohřby. Mezi zajímavé zachovalé památky patří např. mohylové hroby lidu se šňůrovou keramikou v Doubravě u Němetic, datované přibližně mezi roky 2 300–2 000 př. n. l.

Foto:
Státní okresní archiv Vsetín